Na kolo s jistotou a plným vybavením

Dnes si může biker zakoupit výbavu na kolo prakticky kdekoliv, umístit vše do značkového batohu a sjíždět okolní terén s dobrým pocitem zabezpečení.

Obvykle se tito dobrodruzi pak dělí na dvě základní skupiny – jističe a levianty. Jističi se snaží do výbavy na kolo nacpat vše od soupravy na zalepení kola až po náhradní řídítka, aby měli jistotu, že v případě nenadálé události budou technicky zabezpečeni. Levianti oproti nim mají pocit, že každý gram fatálně snižuje jejich výkon a je tedy zlem, kterému je třeba se bránit. Výbava na kolo je v jejich očích hrozivá zátěž. Pokud už něco s sebou vozí, každá taková věc je vyrobena z karbonu nebo ještě lépe je nafukovací, aby bylo kolo a vybavení lehké, a jeho majitel nejezdil, ale téměř levitoval.

My ostatní se snažíme výbavu na kolo minimalizovat a najít nějaký rozumný kompromis, abychom nemuseli s píchlou duší přespávat v lese, ale na druhou stranu, abychom s sebou nemuseli vláčet vozík se vším možným.

Následující seznam není ani zdaleka úplný, ale odráží autorovu letitou zkušenost, kterou obrousil mnoha nepříjemnými příhodami a ztroskotáními.

Peníze – základ všeho. Když s sebou máte dost peněz, dá se za ně například pořídit jízda taxíkem nebo zaplatit penzion k účelu přespání. Taktéž je vyzkoušené, že někteří hostinští jsou ochotni tyto papírky a mince směnit za osvěžující nápoje a jídlo.

Náhradní duše – ideálně i několik, protože osudný hřebík, trn nebo střep číhá někde na každého a vyměnit duši je mnohem méně pracné a rychlejší, než duši zalepit.

Montpáky – takové šikovné udělátko, které vám ušetří zhmožděniny na prstech, které by vám jinak mohly vzniknout při vyjímání píchlé a nasazování nové duše mezi ráfek a plášť.

Sada na zalepení píchlé duše – nejlépe obsahující rychlozáplaty. Ani větší počet duší náhradních totiž nutně nemusí stačit. Osud je zákeřný.

Piti-vak nebo také camel-vak – rezervoár s vodou umístěný v batohu, z něhož vede praktická hadička, ze které lze po skousnutí vodu pít i za jízdy. Praktický vak má šroubovací víčko natolik široké, že do něj můžete strčit ruku a vnitřek umýt. Dobrá rada: do vaku napouštějte pouze vodu. Kdo se teď ptá proč, jednou to sám zjistí.

Jídlo – něco rychlých cukrů a rohlík pro případné krmení labutí, které číhají na hladinách lesních rybníků. Osvědčené jsou tatranky či tyčinky typu Snickers. Makrobiotici samozřejmě vozí jablka, okurky a podobné zvrhlosti.

Světla – v terénu jsou světla upevněná na kole spíš na překážku, ale jakmile padne soumrak, jako by je biker našel. Zadní červená blikačka zajistí, že jsme vidět, přední světlo způsobí, že trochu vidíme i my, čelovka to celé posychruje.

Reflexní vesta – pokud jsme nuceni někdy při nočním návratu použít frekventovanější  silnici, každý podobný prvek je jen k dobru věci.

Tachometr – jen pro ty, kteří nejezdí kvůli požitku z jízdy, ale kvůli číslům. Tachometr dnes dokáže nahradit jakýkoliv chytřejší telefon a ještě vám do mapy přenese trasu, kudy jste jeli, kolik jste nastoupali, a kolik jste jeli z toho kopce, když už to vypadalo, že se vám nikdy nepodaří zastavit. Současně se s ním dá i fotit a kontrolovat Facebook.

Návleky a oblečení vůbec – počasí je věc nestálá a zrádná. Že ráno bylo hezky, neznamená, že bude hezky a teplo i odpoledne, takže podle roční doby volíme i adekvátní oblečení.

Vercajk – podle kvality kola a zkušeností s ním, někdo vozí i nýtovačku na řetěz, někdo dokonce náhradní řetěz. Někdo se jede projet a defekt takového rozsahu prostě považuje za osud a jednou za rok se s ním prostě smíří a kolo dotlačí na nejbližší nádraží.

Lékárnička – pokud máme podezření, že už to s tou ostrou jízdou přeháníme a blíží se okamžik osudového střetu se stromem, zemí či jinou přírodní překážkou, obvaz a náplast se nám bude víc než hodit. Navíc téměř nic neváží.

Telefonní číslo na nějakou dobrou a ochotnou duši – pro případ ztroskotání například v nevlídném počasí, kdy je výhled na čekání na vlak uprostřed deštivého lesa v řádu několika hodin krajně nesnesitelný.

A teď – co nevozit a proč:

Pes nebo jiné zvíře - domácí mazlíčci nejsou od přírody k jízdám na kole překvapivě uzpůsobeni a málokdy na kole vydrží, byť jsou umístěni v košíku nebo v batohu. Kromě toho se jedná většinou o týrání zvířat a okolních cyklistů – to v okamžiku, kdy si zvíře uvědomí, že už toho má opravdu dost a pokusí se z kola sesednout.

Košík na předních řídítkách nebo kdekoliv jinde na kole – to si schováme, až budeme do nějaké reklamy rozvážet máslo. To už není cyklistika, ale přesun pomocí kola.

Necyklistický oděv plandavého charakteru – který nám může způsobit uvíznutí nějaké jeho části do řetězu a doslova držkopád.

Druhého člověka – pokud tedy nemáme dvojkolo. Téměř vždy to nakonec skončí držkopádem.

Na závěr - jízda má být příjemná, nemá se podobat stěhování ani asketické akci. Je třeba si ji náležitě užít a pokochat se přírodou a pocitem volnosti. Jaké máte zkušenosti s vybavením na trek vy?