Kodaň - město zaslíbené cyklistice

Začalo to nevině, ostatně jako většina povedených spontánních akcí. Naše Viktorka právě hrála odvetný zápas s Trondheimem a my amatérští fotbalisté z Plzně, posilněni plzeňským pivem, začali jsme spřádat plány, kam bychom byli ochotni jet podívat se na venkovní zápas. Soupeřů se nabízelo hned několik, ale nejatraktivněji a zároveň nejblíže vycházela jednoznačně právě Kodaň. Slovo dalo slovo a plán byl na světě. Pokud Vitorka vyfasuje druhý den při losu Kodaň – jedeme! Druhý den asi ve 12h začali naše hospodské plány nabírat jasné obrysy – los přisoudil Viktorii za soupeře dánský klub FC KODAŇ. Zamluvili se zájezdy a mohli jsme se začít těšit.

15.8.2011 – v 17h sraz u Andělíčka (v Plzni profláknuté místo u katedrály na náměstí), odchod do nedaleké, ale jak jsme v zápětí zjistili zavřené směnárny, abychom si vyměnili nějaké peníze. Naštěstí nás zachránila jiná směnárna (ještě, že Plzeň není až taková díra), ale i tak není jednoduché sehnat dánské koruny. Nakoupili jsme další potřebné propriety jako bagety a plechovky s pivem a vydali se trolejbusem na základnu TJ Sokol Plzeň – Letná. Náhoda tomu asi chtěla a v trolejbusu si nás všiml  jakýsi muž. „Koukám, že máte šály. Jedete do Kodaně“? zeptal se nás. „Jo jo“ svorně jsme pokyvovali, těšíce se na pivo před cestou. Z pána vypadlo, že do Dánska jezdí často a asi před měsícem byl na ligovém zápase Kodaně a docela to pohanil. Co nám, ale utkvělo v hlavách byla informace, že po Kodani jsou různě zaparkovaná kola, která je možné si za drobný poplatek půjčit, někam se dopravit a tam je zase připnout k nějakému stojanu, které jsou prý všude. Spiklenecky jsme po sobě začali pokukovat, neboť jeden z plánu jak strávit úterní den v Kodani byla návštěva místního pivovaru. Cestu do Kodaně raději nekomentovat, zmíním snad jen to, že trvala asi 15 hodin což je víc než dost.

16.8.2011 – asi ve 14 hodin nás autobus vyplivl kousek od stadionu a před námi bylo dlouhých 6 hodin v neznámém městě. Odpojili jsme se od ostatních fanoušku a začali řešit kudy kam. Ušli jsme sotva 200m z jakéhosi přístavního areálu směrem do města a hned na první křižovatce jsme zůstali stát jako opařeni. U autobusové zastávky stálo opřeno asi 200 kol.. „Hele, nekecal...“ pomyslel jsem si, pošťuchujíc kamarády. Šli jsme blíže a začali okukovat štrúdl kol. To už se kolem nás prohání první skupinka cyklistů. Na poslední chvíli mě za ruku strhává kolega z cyklostezky na chodník a projíždějící dívka si cosi povídá (myslím, že nás nezdravila). Během několika málo minut okolo nás projíždí více cyklistů než, co jsem schopen zaregistrovat v Plzni za týden. A to je teprve začátek.

V první chvíli se nám zdají kola opravdu volně zaparkovaná a stále si pohráváme s myšlenkou návštěvy pivovaru, případně nějaké další atrakce. Jediný aspoň trochu jazykově vybavený člen naší výpravy Stenly, se jde tedy zeptat opodál postávajícího mladíka, co že je pravdy na tom, že si můžeme kolo půjčit.. Odpověď byla lakonická: „ Yes, no problem, just watch out for cops”. To samo sebou vzbudilo určité pochybnosti o možnosti volného půjčování kol. Až po několika desítkách minut, když míjíme cestou do centra asi pětisté kolo ve stojanu, které jsou opravdu všude, všímáme si důmyslně ukrytých zámečků přímo na rámu kol pod zadní brzdou. Najednou zjišťujeme, že 99% kol je zamčeno – a tedy asi nejsou volně k půjčování. Vydáváme se tedy na cestu do města pěšky.

První naše kroky vedou ke stadionu, abychom vůbec věděli kam se večer vracet. Nebýt semaforů, které všichni bezpodmínečně respektují, nebyla by šance na přejití ulice velká. Jednoduše řečeno, Kodaň vypadá asi tak, že vedle chodníku je cca dvoumetrový pruh pro cyklisty, mnohdy ani není ohraničen obrubníkem nebo značkou kola, ale jen bílou čarou. Pak jeden nebo dva pruhy pro auta a to samé samozřejmě na druhé straně. Pro našince trochu blázinec, ale v podání místních naprosto bezpečný blázinec. Cyklista je zde zřejmě na stejné úrovni jako bůh.

Jako správný „vesničan z Plzně“ jsem během dne ještě několikrát musel na poslední chvíli mizet z části „chodníku“, který po bližším přezkoumání nebyl chodníkem. V lepším případě se ozval zvonek, v horším nic, ale k žádné kolizi nedošlo. Prostě pruh mezi chodníkem a silnicí je jen pro cyklisty, kterým tam občas zajel nějaký ten skútr, ale chodce nebo auto tam NIKDY nepotkáte!! Ve srovnání s Plzní, kdy při odbočování vlevo nestačí ukázat a jet, ale musíte se ohlédnou a pohlídat si, že chvátající řidič skutečně přibrzdí, si připadáte jako v jiném světě. Cestou k zábavnímu parku Tivoli a místní radnici přicházíme na větší křižovatku.

V řadě na červené zde stojí zástup aut a v pravém pruhu asi 3 autobusy, které se všechny chystaly zatáčet. Za nimi ukryt hlouček cyklistů. Na semaforu se objevuje zelená a já koukám jako puk. Auta jedou rovně, tam není co řešit. Autobus se však posune krokem asi o 3m vpřed a zastavuje. Pozoruji řidiče, kterak nespouští oči z pravého zrcátka. A už projíždí první skupinka cyklistů čítající třeba 20 lidí. Pár vteřin pauza a křižovatku protíná druhá skupinka, o něco menší, čítající přibližně 10 jezdců. Zvláštní je, že autobus stále stojí a NIKDO NETROUBÍ. Řidič totiž čeká ještě na tři opozdilce. Ti projíždějí asi 20m za ostatními a až teprve potom se dává do pohybu autobus a bezpečně a v klidu odbočuje. Mezi tím již ale opět svítí na semaforu červená a druhý autobus v pořadí si pouze najíždí ke křižovatce. Zůstávám stát jako opařený s ústy dokořán. A tohle se opakuje na každé křižovatce, ze všech směrů. Mimochodem zatroubit auto jsme neslyšeli během dne ani jednou.

Celý den nemluvím o ničem jiném, než o představě takového provozu cyklistů v Plzni – vždy následuje smích. Jak říká k podobným situacím kamarád – jsou věci, který nejdou! Na městských kolech tu jezdí staří i mladí, kluci, holky, páni i dámy. A to i v oblecích či šatech. Žádnou výjimkou není ani speciální tříkolka (dvě kola vpředu), kde si matka nebo otec vezou i dvě malé děti. Naopak horské kolo neboli bike abyste pohledali. Za celý den jsem viděl jedno nebo dvě a stejné to bylo se silničkami. Ostatně i s policií. Asi až po čtyřech hodinách jsme zjistili, jak vypadá místní policejní auto.

Když jsem zmínil městská kola, tak zde skutečně skoro nikdo nejezdí na „horáčích“ nebo „silničkách“. Přehazovačku zřejmě neznají. Jen slyšíte neustálé cvakání „gripů“, když si na křižovatkách nastavují lehčí převod na rozjezd v těch jejich převodovkách ve středech (řečeno slovy laika). Většina kol je také opatřena světly, odrazkami, blatníky a košíky. Žádné frajeřinky – kolo je zde prostý, velmi praktický dopravní prostředek.

Kodaň je jediné severské město kde jsem byl, ale v městské cyklistice jsou asi 150 let před námi. Bohužel a to je horší, jsou mnohem dál i v ohleduplnosti vůči sobě. Zřejmě je to také ovlivněné naprostou absencí kopců (my nenatrefili na jediný) a určitě propracovanou cyklosítí, kdy pruhy pro cyklisty lemují skutečně všechny silnice!

17.8.2011 – po zápase jsme museli čekat, až si řidiči odkroutí povinnou pauzu, a ve 4h v noci jsme se vydali na cestu zpět (ta byla snad ještě delší) do plzeňské reality, kde si nemůžete být jisti ani když přecházíte na přechodu na zelenou. Kodaň ve mně zanechala silný dojem. První řadě množstvím cyklistů – během toho půldne jsme jich viděli bez přehánění třeba 20 000 (včetně kol co jen stály zaparkované někde u baráků jich mohlo být možná 80 000). Zkrátka, kam se podíváte, všude kola. Kdo to nezažil – nepochopí. V druhé řadě pak vřelost místních. Hodně lidí nás zdravilo, přálo nám dobrý zápas (to ještě netušili, jak moc dobrý pro nás bude). Zkrátka v Kodani se cyklista dodržující pravidla musí cítit jako v pohádce.

2.10.2011, David Pospěch