Kde se vzal biketrial a co to vlastně je?

Od té doby uteklo již hodně času a z biketrialu se stal plnohodnotný individuální sport. Jezdec musí na speciálně upraveném kole překonat rozmanité, přírodní nebo uměle vytvořené překážky na kontrolních úsecích během určeného časového limitu s co nejmenším počtem trestných bodů. Ty dostává zejména za dotyk nohy nebo těla o zem nebo překážku.

Tento sport není zdaleka tak nebezpečný, jak se může zdát. Člověk se učí vše od úplných základů jako je rovnováha, odhazování předního a zadního kola, přejíždění různých nerovných ploch apod. Když potom získává postupem času větší jistotu v těchto základech, posouvá se dál a dál. Naučí se přejet jednu paletu, dvě palety, tři... naučí se je sjíždět a poté co se dostane na vyšší překážky, začne se pomalu ale jistě učit skákat po zadním kole, aby se z  vysokých překážek dostal také dolů. Tím, že se všechno dělá poměrně pomalu a soustředěně, má možnost si promyslet co a jak udělá a dokonce i pády jsou většinou kontrolovatelné. V biketrialu jsem se setkala pouze s naraženinami, modřinami, oděrkami a sem tam natažené a potrhané vazy. Rozhodně se mi zdá, že je bezpečnější než třeba cyklistika sjezdová, silniční apod.

Biketrial není příliš masový sport, spíše to připomíná jednu velkou rodinu. Všichni se znají, zdraví, komunikují spolu a dokonce si i pomůžou a poradí, když si neví rady. Samozřejmě tu panuje rivalita jako v každém jiném sportu, každý přece chce být ten nejlepší a mít co nejlepší výsledky.  Po odjetí závodu jsou ale zase všichni kamarádi a atmosféra se zase uvolní.

Já se tomuto sportu věnuju od svých 17ti let. Je to poměrně pozdě, protože člověk už má pud sebezáchovy trošku jinde než dítě v 5ti letech, ale dá se to zvládnout, když se opravdu chce. Mě biketrial chytil za srdce a už nepustil. Bohužel většinu času jsem musela trénovat sama a tím jsem se posouvala dopředu pomaleji než ostatní. Rok jsem ani nevěděla, jak trénovat rovnováhu, byla jsem nešťastná, že na to nemám a že se to nikdy nenaučím. Pořád jsem ale zkoušela dál a byla vděčná za každou radu, které se mi dostalo na závodech. Ano, šla jsem hned do závodů, protože to byla snad jediná možnost se skontaktovat s tím prostředím a lidmi a něco se přiučit.

Na prvním campu s Pepou Dresslerem jsem dostala spoustu informací o tom, co a jak trénovat. Hned jsem dostala větší chuť do tréninku. Další camp v Hamrech nad Sázavou pod vedením pana Křivy mi dal také opravdu hodně. Trénovala jsem s ostatníma holkama, což mě neskutečně bavilo a dávalo mi to možnost se zase něco víc přiučit.

V současné době trénuji s olomouckým klubem, máme možnost tréninku i v zimě v hale. Můžu tak trénovat po celý rok aniž bych z toho více vypadla. Jednou kvůli zranění jsem nejezdila 2-3měsíce a poté době jsem si připadala zas jako úplný začátečník, rovnováha kolísala (i když s ní pořád bojuju), dělalo mi problém dostat se na překážky, s kterýma jsem předtím problém neměla apod. Asi po 14ti dnech jsem se do toho zase celkem dostala. Proto si nedovedu představit, jak by to vypadalo po půl roce neježdění.

Letos pojedu už čtvrtou závodní sezónu. Minulý rok jsem se už účastnila Evropského poháru v Itálii, kde jsem skončila na 2.místě. Byla jsem tak šťastná za ten velký pohár, už to nebyla jen účastnická medaile, ale pohár za 2. místo v EP. Závod mě moc bavil a nakoplo mě to ještě víc do trénování. O prázdninách loňského roku jsem také zvládla absolvovat Mistrovství světa. To už nebyla taková procházka růžovým sadem. Byl to opravdu náročný závod, ale jak jsem tak sledovala zahraniční jezdce, jen mě to utvrdilo v tom, že chci být taky dobrá.

Další věc, se kterou se budu muset naučit bojovat, je stres při závodě. Ruce i nohy se mi klepou a v sekci je najednou všechno jinak a třeba zkazím i to co v tréninku zvládám normálně.

Doufám, že letos se mi bude v závodech dařit lépe, že mi také vyjdou zahraniční závody a budu z nich nadšená stejně tak jako v minulém roce. A proto teď beru kolo a jdu jezdit :)

Zdraví česká biketrialová závodnice Vendy