5 týdnů na kole a v dětském vozíku - 5.díl

Linz a první velká dešťová krize
Dnes si však ordinujeme výjezd na lehko do centra historického města Linz. Náš první dojem z města při průjezdu nebyl zrovna příjemný – hutě a fabriky, ale snad se náš názor změní během výjezdu do centra. Obecně se o Linzu říká, že je to „Popelka“ mezi rakouskými městy – ostatní města se na Linz dívají tak trochu z patra. Vyjíždíme na lehko a máme pocit, jakoby nám někdo přimontoval motor.

Vjíždíme do centra, kde je umístěno neuvěřitelně obrovské dětské hřiště, takže je nám jasné, že děti zažijí ráj. Okamžitě nám mizí z dohledu a my si děláme relaxační chvilku u výborné kávy. Po dostatečném vyřádění ratolestí se ještě vydáváme na krátkou prohlídku centra, ale přece jen, v lese a na prašných cestách je nám lépe. Den končíme chystáním věcí na další  den a doplňujeme spánkový deficit.

Ráno rychlé balení a vzhůru na další cestu. Jedeme však jen asi 300 m k přívozu, kde chceme naložit sebe a kola a nechat se přepravit na druhý břeh Dunaje. Tento přívoz je unikátní tím, že je v provozu 120 let a údajně nikdy nepřestal fungovat. Našemu malému Peťkovi jsme tím splnili náš slib, že se sveze lodičkou. Na druhém břehu nasedáme na kola, ale už z dálky vidíme, že se ve směru, kam jedeme, chystá dešťová pohroma. Vyjíždíme, ale máme proti sobě dost zdatného soupeře - neuvěřitelný vichr. Sotva se vlečeme. Touto jízdou získáváme přírodní posilování dolních končetin, a ještě k tomu zadarmo. Totálně vyčerpaní dojíždíme do malého městečka, spíše vesničky, Schlögen.

Dominantou vesničky je velký hotel, pár domků hned vedle hotelu malý kemp. Za deště, spíše lijáku, stavíme stan a po klasickém vybalení odcházíme omrknout okolí. Součástí kempu je dokonce malý bazén, který v tom lijáku vypadá naprosto idylicky. Pak ale vyzkoušíme teplotu vody a idylka neidylika konstatujeme – ani náhodou. Večer zaléháme do stanu s nadějí, že ráno to bude lepší. Na dobrou noc dvě pohádky a jeden z dospěláků usíná dříve než děti.  

Rekordní doba pobytu ve stanu
Lije, prší, padá déšť – ráno ještě horší než večer – připadáme si, jako když jsme byli v Irsku, jen je tady rozdíl v tom, že v Irsku začalo z ničeho nic lít a pak ihned přestalo, hodinu vymeteno a pak opět liják. Tady u Dunaje prší nonstop a naše věci moknou víc a víc. Snažíme se děti udržet ve stanu a padá náš rodinný rekord ve výdrži ve stanu s malým a větším dítkem. Tolik písniček, pohádek a her v jednom zátahu jsme asi ještě nikdy nezažili.

Kolem 14 hodiny odpoledne děláme válečnou poradu a rozhodujeme se! Klárka má dnes narozeniny a my jí chceme dát neuvěřitelný dárek. Kupujeme celé rodině 1 nocleh v onom velkém hotelu a snižujeme tak náš rodinný rozpočet, ale děti jsou jako v Jiříkově vidění a my potřebujeme urgentně sušit. Snad poprvé a naposled se v Rakousku setkáváme s odměřeností a arogancí (ještě jeden případ jsme zažili, ale až v Německu). Slečna na recepci si nás prohlíží odměřeně a pohrdavě. Neřešíme ji, protože na takové lidi jsem my z Česka dost zvyklí. Takže bereme klíče od pokoje a po vybalení základních věcí vytváříme sušící zónu – všude jsou spacáky, tropiko stanu, podlážka, karimatky, trička – prostě vše, co vezeme.

V místní restauraci si dáváme kávu a dortík a neuvěřitelně se bavíme pozorováním hostů, kteří se scházejí na večeři a drží se hesla „Sežer, co můžeš.“ Je to lepší než film v kině. Po tomto představení rychle na pokoj a hurá do hajan.

Přejezd do Německa
Hned ráno přijíždíme opět k Dunaji a vyhlížíme přívoz. Na této straně Dunaje, kde jsme teď, se nedá v cestě  pokračovat, je tady šílená cesta s neuvěřitelným provozem. Po chvíli se na dosah břehu objeví taková malá kocábka.  Jsme dost zvědaví, jestli se naložíme.

Ale pan kapitán je skvělý, se vším nám pomáhá a my se přesouváme opět na druhý břeh. Pro „změnu“ opět prší. Projíždíme malými vesničkami a máme jasný cíl: dojet do Passau, kde chceme zůstat aspoň 2 dny.

Člověk míní, ale příroda mění – dojíždíme k info centru, kde na chvilku zastavujeme pod střechou. Objevujeme parádní věc – je tady speciální dřevěná zeď a na ní připevněno veškeré nářadí pro kolo – každý kus je přimontován řetízkem a kdo potřebuje dotáhnout šrouby, namazat řetěz nebo vyměnit duši – vše zde má k dispozici. Jen si klademe otázku, jak dlouho by taková věc vydržela u nás.

Po krátké pauze nasedáme na kola a pokračujeme. Opět se začíná zhoršovat počasí a na očích všech je vidět, že toho mají plné zuby. Balíme to v nejbližší vesnici. Naším útočištěm je malé městečko Obernzell im Donautal. Hledáme kemp, ale ten tady není a tak volíme o něco dražší variantu – zimmer frei. Je třeba podotknout, že jsme přejeli hranice a jsme v Německu, takže menší problém – tady se angličtina moc nepěstuje. Nacházíme poněkud ošuntělý dům s hospodou, kde se snažíme rukama a nohama domluvit a nakonec dostáváme podkrovní pokojík za super cenu – to je na Německu ta přívětivější stránka – je tady podstatně levněji. Taháme všechny věci, kromě kol, nahoru a místní fén dostává zabrat. Doufáme, že paní domácí nebude kontrolovat stav elektroměru. Po vysušení a renovaci vizáží vyrážíme na průzkum.

Objevujeme místní zámek, kde je výstava keramiky. U vchodu nás vítá pán v obleku, šatnářka nám odebírá bundy, batůžky – chovají se k nám perfektně. Jako bychom přijeli limuzínou a je jim úplně jedno, jak vypadáme. Pro našeho prcka je největší atrakcí výstavy vybíhání schodů a skákání po židlích, holt hřiště tady není. Po cestě zpět ještě nakupujeme potraviny (fakt je tady cenově mnohem lépe) a v podkrovním pokojíčku si chystáme bramborovou kaši a paprikovou omáčku – dobrota!  U pohádky „ O koblížkovi“ usíná celá rodina. Zítřejší cíl, jeden z hlavních cílových bodů cesty – německé město Passau.

Přečíst další díl

Přečíst předchozí díl

Další články