5 týdnů na kole a v dětském vozíku - 4.díl

Při balení věcí najednou déšť ustává a tak v klidu balíme věci a brašny. Jak už bývá zákonem schválnosti, při dobalování tropika se spustí liják a vše je opět totálně mokré. Neodrazuje nás to, nasedáme a putujeme dál.

Smutný pohled do historie
Po kratším šlapání déšť ustává a my vjíždíme do města Mauthausen. Toto město nechvalně proslavil Adolf Hitler, který zde nechal roku 1938 vybudovat vůbec první koncentrační tábor mimo německé území. Tento tábor stavěli vězni, kteří zde byli přemístěni z koncentračního tábora Dachau, nedaleko Mnichova. Za války zde zahynulo přes 100 tisíc lidí. Pokud vstoupíte do tábora, budete mít pocit žulové pevnosti, a to díky tomu, že se v blízkosti nachází žulové lomy, kde vězni pracovali.

Samotné město je v dnešní době malebné, plné kaváren a pekáren. Město projíždíme s vůněmi čerstvého pečiva pod nosem. Protože náš nejmenší dobrodruh usíná, pokračujeme ale dál. Bohužel najíždíme na jeden z nudných a fádních úseků cesty. Když se zjeví na dohled první obrysy města Linz, nejsme také zrovna dvakrát nadšeni. Připadáme si jako by se před námi objevily obrysy Nové Huti nebo Vítkovic – samé komíny, věže a plno kouře. Náš prcek se probouzí ve sluníčkové náladě a tak pokračujeme dál a asi po 3 km se objevují zajímavější části města Linz.

Zastavujeme na dětském hřišti a opět si potvrzujeme, že "čím větší město, tím větší nepořádek", platí všude na světě. Pokračujeme dál po stezce, míjíme Linz, ale jen pro dnešek, chceme si město prohlédnout druhý den. Zastavujeme u obchodu v malém městečku Puchenau a já a malý Peťka jdeme nakupovat. Je zábavné, a nejen pro mne, s jakou důležitostí náš prcek tlačí malý košík, dává do něj věci a opět vykládá na pás. Nikdo však není nedočkavý, nikdo na nás nespěchá a pokladní mu ještě dává bonbónek na cestu. Nasedáme na kola a pokračujeme k našemu dnešnímu cíli – městu Ottensheim. Jakmile vjíždíme do města, okamžitě se spouští průtrž mračen.

Mezinárodní domluva aneb svět je opravdu malý
Chvíli hledáme kemp, ale když ho objevujeme, jsme dost překvapeni kvalitou a zázemím. Vlastně tady ani žádné pořádné zázemí není. Do toho všeho liják a ne příliš optimisticky vyhlížející obličeje Simony a Klárky. Jen Peťka nic neřeší, má hlad a chtěl by jogurt. Během vteřiny se domlouváme a rozhodujeme – kemp dnes ne, jdeme hledat ubytování.

Vjíždíme na náměstí a schováváme se do podloubí. Prcek si dává jogurt a já jdu zjišťovat cenově přijatelné možnosti. Vcházím do nedaleké pizzerie, kde mne oslovuje servírka německy a já se ptám anglicky: „Do you speak English?“ (mluvíte anglicky?). Servírka se jen vyděšeně otočí směrem do kuchyně a zavolá: „Ferko, poď sem!" Z kuchyně se ozve: „Prečo?“ Servírka: “Potrebujem anglicky!“ V tu chvíli v klidu česky poznamenám, že asi nebude třeba kolegu volat. Oba dostáváme záchvat smíchu a opět se ukazuje, jak je svět malý. Dává nám rady, kde se můžeme ubytovat a my se okamžitě přesouváme přímo do středu náměstí, kde je velký penzion. Všichni totálně mokří, plná bagáž, kola, ale tady to nikomu nevadí, naopak. Okamžitě dostáváme klíče, nikdo nechce pasy, ani platit. Hlavně se máme v klidu ubytovat a zbytek se dořeší ráno. Jsme už sice zvyklí z minulých cest, ale opět jsme jako v Jiříkově vidění.

Domlouváme se, že si naordinujeme dva dny odpočinku
Je rozhodnuto - v Ottensheim nedaleko Linzu zůstáváme. Když náš malý hrdina zjistí, že máme na dnešek pokoj, je jako u vytržení – skáče, lítá, válí se po posteli a neustále opakuje: „To je krásný motýlek.“ (myslí tím hotýlek). My jsme přistoupili na jeho překlad a budeme používat tento název už asi navždy. Po vybalení věcí okamžitě upadáme do pasivní relaxace, teplo, sprcha a sucho dělají své – jak jsou opět věci relativní. Sprcha, kterou člověk doma používá jako běžnou věc, je najednou tou nejúžasnější věcí na světě.

Po krátkém odpočinku ještě vyrážíme na krátkou obhlídku okolí a zastavujeme na dětském hřišti, kde se děti snaží vybít zbytek energie. Po pokoji rozvěšujeme veškeré mokré věci včetně stanu a po chvíli to vypadá jako po bojové výpravě. Naštěstí vše rychle schne a my po dlouhé době usínáme v postelích s myšlenkami na to, že další den si pořádně prohlédneme nedaleké město Linz.

Přečíst další díl

Přečíst předchozí díl